Léty probírané počty s neznámou, ve kterých X zaměníte se slovem ''nikdy'' a Y se slovem, ''právě padám do pekla''. Jako-by jedno duševní porozumění zastavovalo životní rozhodnutí, důležité hranice, které nikdy za žádných okolností nelze překročit. Jedna z mnoha lekcí pokory tiše proškrtává tolik známé linky a zároveň intenzivně propisuje se jako noty do starého notového sešitu, jehož klíčem je prach obyčejné klopení pronikavých očí, čistě upřímý smích a něžné vrásky kolem očí z letitého trápení, časem přepsaných smíchem z maličkostí. Ten smích, který mi nepřestává dělat radost a po něm vtěstnává se mi do srdce stesk z chvil, kdy si uvědomím, že takové chvíle nebudu moci vnímat přístě a v sobě tiším se, že tahle chvíle nepříjde zítra. Laskavě milosrdně nalhávám své malé dušičce, že peklo, je daleko předemnou a přesvědčuji pekelného pána, že Bůh mi napíše za všechno dobro omluvenku, abych necítila hanbu za všechny ty vědomé skutky, které páchám, ačkoli se je snažím zastavit, jen bohužel neustále propadám hlouběji s každým dotekem, něhou a měkkým pohledem, který nevymaže vnímání, ale paměť. Každá provinilá minuta vedře se mi pod kůži bolestivě drátěným kartáčem nezapomenutelno.To zvláštní neprázdno, které ze strachu z rozmačkání nelze vlastnit. To pomíjivé zítra za které je dobré modlit se, aby bylo pryč, protože strach z následků je silnější než touha ještě chvilku vnímat.

Kolik tepů asi dal Bůh srdci darem, než navždy utichne...?  Kolik času asi člověku zbývá, aby zůčtoval co dluží, vyřkl co měl, splnil sliby, pozavíral otevřené dveře, přivřel oči při polibcích, které skutečně chtěl rozdat, miloval ty, u kterých neočekával, daroval dobré a mlčel, bylo-li třeba mlčet. Kolik tepů do věčného ticha je možno dopočítat, aby slova, které každý den nechává plynout sám sebou sepsal pro ty, které blízko své duši měl. Aby čas neunáhlil se v nejméně vhodnou chvíli a nutná slova dostala se k těm, kteří budou čekat na poslední slova za tečkou. Aby za tečkou stálo, že pro každé velké dítě je nejdůležitější táta s mámou, za kterými se chodí smát, ne brečet a každého objetí v jejich náručí by nikdy nebylo dost, i kdyby bylo věčné. Aby každý, kdo mě vychovával věděl, že já jsem kouskem vás, cit je Tvůj, oči máminy, nedočkavost táty, dobré vychování obou dvou. Že středobod vesmíru je váš hlas, tón a smích. Miliony vzpomínek, hromada střepů z příběhů, útržků neznáma, nezapomenutelné vůně, nikdy ani moment prázdna. 
Jak včas pochopit čas. Jak včas promítnout si vzpomínky a chtít vroucí, to skutečné a intenzivní přitáhnout si blízko k sobě a chtít ještě víc, ještě jednou, znovu..

" nesdělitelné - nepředatelné "

Smířlivě pokládajíc hlavu na polštář zavírá oči před myšlenkami a ony přes to hlučně plynou.Stále propisují se do srdce, které odpovídá na ně stahem při každém jejich zařinčení po dopadnutí na dno spravedlivého po tisícíté posouzeného zhodnocení vlastních chyb, díky kterým egoistický blázen zadupal do ticha svůj svět, cit a nespravedlivě umučil své srdce ješitně žádanou samotou ze svého vlastního donucení strachu plynoucího z neschopnosti vedle někoho žít. Kolikrát a kolik měsíců, let bude Tě znovu a znovu opouštět po tak krátkých okamžicích a pokládat si ruce na oči, aby bylo zatlačeno slz ze studu a neschopna odříci si poslední poskytnutí momentu, ve kterém se mlhavě vracíš a zároveň nadobro ztrácíš.Kolikrát smotaná do klubíčka bezmoci bude sedět pod proudem vody a nechávat tiše plynout proudy slz, které vyplavují všechno...všechno, co střeží důstojnost a egoisticky tvrdá ješitnost zastírajíc okolnímu světu měkkosrdcatost. Kolik času uplyne lidskému věku, než duše přestane si pamatovat vůni kůže, posedlost fyzičnem a ten rozvláčněný pocit, když se rozhostí klid v jejím já, který dlouho postrádá pro nedostatek místa v přeplněných útrobách zmatku a věčně zmítajících se bouří plynoucích z několika málo momentů, ve kterých otáčí se stále zády, aby je nevnímala sdrcem, které ani po letech nedůstojna nestalo se hluché, i když stále je na oko doměle tvrdé a zřejmé k okolnímu světu. Snad už ne mnohokrát hlavou jí zaduní pronikavé prázdno okamžiků, které nadobro odsunula za hranici svého přemýšlení a vnímaní, možná už brzy, opravdu brzy zazdí své minulé, pronikavě chápavé já, do zdi poskládané ze vzpomínek, které budou jen pouhou vzpomínkou na okamžiky tvářící se jako prázdné slova z dopisů minulosti, které nikdo nikdy neměl napsat. Možná, jistě že jednou, brzy, za okamžik srdce vylije svůj nasbíraný obsah do zapomenuta, z duše vyškrábne poslední uhalnaté kusy zatraceně přesyceného vnímaní a z hlavy vyžene na dobro všechno, všecičko, každé Tvé slovo, průzor do Tvého nitra, pohled, tón smíchu a milióny, stovky, tisíce malinkatých střípků poskládaných do vzpomínek, které jsem si pracně sbírala a skládala do svého já a pevně,tak příšerně pevně je držela, aby je nikdy neupustila. Děkuji za skutečné uvědomění, které ztráty bolestně burcují,ty jediné skutečně nutí přemýšlet. 

Za neproniknutelnou zdí ze vzpomínek kým naše nitro bývalo, než se opevnilo nachází se tolik vzlyků derpucí se na povrch v těch dnech, kdy je naše duše tak troufale zraněná, stále držící se zpátky od lidských úskoků, tak jasně viditelných manévrů, prázdna a zároveň protkaná steskem po jiných duších, čistých nic nežádajích i skrze to naplňujících, bohužel však zahubených lidským nedomýšlením, působením bolesti po desetitisících záseků do jejího cítění a vnímání. Dohnaná na hranu balancu mezi skutečným světem, tím světem, který žijí běžní. Ještě stále ohlíží se na svět vystavěný za zdí, ve kterých dýchat a nechat tepat srdce bez nutnosti manévrovat a vytáčet se bylo o mnoho snažší, i když být za zdí sám, skutečně opuštěn někdy zdálo se těžší, než bývalo. Ten přirozený neočkávaný smutek, při pohledu na ty bytosti, které ve svém životě chráníme zuřive, tak zoufale, aby se jich nedotýkala nespravedlnost, osudové zásahy. Z nich derou se slzy do koutků očí, když je samotné vidíme páchat chyby na sobě samotných, na zírání kdy chráněc uděluje rány nám, už nezbývá čas. Ještě stále se otáčíme zády, přesně v těch momentech, ve kterých by nám jeden jediný pohled zlámal vaz a všechno rázem začalo by ztrácet smyslu. Ještě stále přesně těmhle milujícím lidem píšeme omluvenky za jejich nesmyslné chyby, za páchání prohřešků ze kterých na duši pálí při každém nádechu i výdechu.Polidšťujeme je přesně tehdy, je-li na blízku pocit zklamání ze zásahu jejich nedomýšlivosti a samozřejmosti se kterou na nás házejí pohledy v okamžicích, které vidět, ani cítit nám není souzeno a my je vidět nechceme. Netuší, jak neskutečně těžké je stávat se člověkem, snažit se být stejný, jako jsou oni, při lidských vlastnostech je nezatracovat, když si myslí, že nevnímáme, necítíme, zároveň být o dva kroky napřed, vychýlit je z cesty, když mají upadnout a odřít si kolena, zavírat oči, když nás klamou, nechat sebou projít bolest a zklamání a nemít jim co odpouštět, milovat je, i podvádí-li a nejen ty kolem sebe, ale především sebe samotné. Zříkat se nárokování, jednoho jediného obejmutí i když ho právě nutně potřebujeme, nezvykat si, nezavazovat si je, nikdy nic od nich nechtít, především nikdy ne oporu, blízkost, ani touhu. Nechat je procházet životy jiných lidí, i když jsme donuceni bolestivě kousat se rtů v mlčení, i když víme, jaká ztráta času, mnoha iluzí je znovu přepadne. Nikdy nesmíme truchlit, z nedostatku, prázna, pomíjení, ani v okamicích, ve kterých na to máme právo, stejně jako jiný člověk, ve kterém tepe teplo a život. Přesycujeme je energií, vlastním vnímáním, vkládáme do nich tolik dobra, kolik je v nás samotných, sytíme je svou vlastní blízkostí a pohlcujeme z nich pocit strachu, nejistoty,jejich vlastní útrapy, které sami v sobě musíme izolovat a rozebrat na tisíce myšlenek a vypustit je, aby nás samotné to špatné, které vysáváme nezničilo. Nikdy nic nežádáme a žádat nebudeme, odejdeme, až nebude nás třeba, až naše přítomnost bude nežádoucí a však vzhlížet k vám budeme stále, jako lidem, kteří sic chybují, ale naše já, naše nitra si něco lidkého, něco příšerného, získalo náš respekt, náš obdiv a koutkem oka vás příšerně chybující budeme střežit po zbytek života, možná proto na světě je naše místo, možná je naše místo ve vašich životech proto, protože si nás vaše srdce někdy předtím získalo.

Až vytratí se blouznění z horkosti a ráno stane se opět jen pouhým ránem bez zmatených snů a výkřiků do prázdna, pak i poslední myšlenka dosud postrádající význam usadí se v hlavě jako písek v příliš slaném moři a nepochopení samozřejmé prázdnoty kdysi tolik obdivované duše minulosti, umlčí i poslední otázky deroucí se na povrch pomatených rtů. Jako nikdy před tím čekající na moment svobody, když mámina náruč v hlubokém nádechu spánku přestane střežit úniky k východu slunce s poslední vanilkovou cigaretou poskytující nepopsatelnou vlnu emocí přicházející s každým nadechnutím se včerejších dní.Třes zimouřlivosti dovoluje rozpomenout se na podivně vyřčená slova, jejichž význam ztrácí se s počtem prospaného času, který snaží se umlčet. Bolest a rány necítí, nejsou, pláč ozývá se pouze v noci, neslyším, nevím, nebolí, jen oči vyděšené kočky sedící u postele říkají, že se něco děje. V ranních únicích vzpamatovávám se z naivních vzpomínek na minulost, marně hledám souhru, stejně vyřčené myšlenky i momenty myšlenkového propojení, které jsou dnes už minulostí, cítím se hloupě.Celé tělo pomačkané bolestí cítí se zahanbené za poskytnutí se pro pouhou fyzickou formu. Oči bez slz, rty tak hrdě mlčící bez poslední snahy vyřknout slova vykoupila nemoc.Ten den rozhodla se klíč od duše uprášené vzít a za chlad a nechuť přemýšlet vzala a utopila v nicotě,tu noc onemocnělo tělo, samou hanebností a zatracením zařeklo se srdce, že nikdy nikomu neuvěří pouhá slova. Není-li lásky, nedostupná-li je duše,už nikdy nebude bolesti.

Příliš krátké dny převrací se v rok, který sečetl naše vzájemné úskoky a vyhýbavé manévry odkrýt na prázdném stole karty, o jejichž hodnotách okolní svět nemá ani potuchy. V obrazech minulosti vzpomínám si na příliš dlouhé dny i týdny odchodů ve kterých dělila nás pramalá vzálenost, duše má nestýskala si po obejmutí, nestrádala samotou, zůstávala stále v blízkosti Tvé, ač jsi ji odháněl chybami i jinými ženami. Nespočetně krát jsem v myšlenkách odháněla strach, hledala balanc mezi doufající čistou láskou do konce společných dní a intenzivě trávených společných chvil vpisujících se do vzpomínek silně, tak silně že Tvé teplo a citlivost péče doznívala ve mě i několik dní po Tvém odchodu. Tisíckrát jsem cítila strach ze ztráty vlastní identity a zásad, za které rvala jsem se 24 let svého života pro silnou víru v ně a nechuť je pro cokoliv opustit, protože jejich ztráta ukázala by mi na venek příliš viditelnou špinavou společensky opěvovanou nepravdu, která zametla by s léty budovanou iluzí, pro kterou dýchám a otevírám oči ráno co ráno. Víra v čistotu lásky nikdy nepohltí a nezmění žádná bludička, která po získání opět lační, hledá a opět ztrácí,nedokáže ubránit se chtění, sálá žádostivostí a opět bloudí. Těžko obejmout a naplnit něčí duši, která neustále strádá, chřadne cítí-li se přeplněna, vzdaluje se a vrací, bojuje znovu a znovu. Nikdy nelze uchránit své vlastní srdce před bolestivostí ran zjištění, jediná jistota prožitků znamená postavit se čelem k vlastnímu strachu, který každý den vystavuje nás risku z ran. Nevědění a nejistotu nikdy nenechat přelstít zvědavostí. A lásku, skutečnou, nikdy nezaměňovat s emočním uklouznutím, natož pokoušet se milovat pro jistotu a pocit nebýt sám, nedovolit být hloupě povrchní. Nikdy, ani pro poslední nádech vůně Tvé kůže nemít strach zůstat v samotě, do konce všeho stát na římse nejistoty, nebát se našlápnutí nataženou špičkou do prázdna. Nikdy a pro nikoho nezaprodat dlouho budované sny a iluze pro moment jistoty, která neexistuje. Raději tisíckrát věřit v těžce budované, než podlehnout slovům, která rozboří nám svět.

Černá kočka vysedávající na vystlaném parapetu polštáři čeká až příjde o pocit vázaného na slova "doma". Tíha sounáležitosti na místa, kde odžila si krásná a city přehlcená léta pohlcuje blízká budoucnost odčítající poslední hodiny, které se v závrati překlopí v minulost.Ztráta pevné půdy pod nohama zachraňuje hrdost a víra v jiné, nové cesty zítřků drží nad hladinou. Slzy proudící pod tíhou obrazů minulosti, které již dávno opustil každý blízký sdílející pohodu a kouzlo bezpečí připomínají skutečnost, že na opuštění staré a potápějící se lodi je již čas i pro nás. Neustálé otáčení se za minulostí tíží každou minutu více a více, pocit neskutečné prázdnoty a opuštění zahlcuje každou vzpomínkou. Svoboda a samota jsou výmluvným gestem pro naše nitro, tříští-li však nás vnitřní bol a strach tak jako tisíckrát předtím zůstáváme v samotě na svou vlastní niterní válku bez pomoci. Stačilo by jediné obejmutí, jediná noc, jediný moment blízkosti, aby člověčí strach z blízké neznámé budoucnosti smetl pocit, že samota není tak silná, jak zdá se. Na některé momenty býváme opuštěni, aby sílil pocit samostatnosti a chuti vypomoci si sám. Zatni zuby a táhni černá kočko, nikdo jiný to za Tebe neudělá.