Přišlo chladně mrazivé ráno, skoupé na slova, bohaté na hustou mlhu spletenou ze samoty, proháčkované myšlenkou "jsem tu sama".
Tak dlouho jsem od sebe odháněla Tvou darovanou nejistotu vzpurností, výčitkami a otázkami,
až jsem ji zahnala tak daleko do kouta temnoty, kam už není možné si pro ní dojít,
proplést si ji mezi prsty a přitisknout k rozbolavělému srdci...
Kousek z mého srdce, který jsem Ti nechávala pro případ Tvého návratu ze záletů je pryč a místo úlevy a uspokojení přišla ostrá bolest na prsou,při každém nádechu a výdechu. Tepe mi v hlavě při každé myšlence na Tebe,
chladnou mi ruce prázdnotou, z kůže se vytrácí barva, stárnu, vrásčitím samotou.
Mám, to co jsem si přála, mám to po čem jsem toužila a přeci bych zlostí nejraději zatla tupé nehty do kůže, aby tam zůstal znatelný otisk okamžiků,
jenž by si měl člověk pamatovat, aby si s nesrovnatelně malou bolestí v kůži vzpoměl na to,po čem toužil a co nikdy nemohl mít, neochoten si sám pravdy přiznat.
Malá postel je mi velká, byt na mé pochody sem a tam malý, auto na mé rychlé jízdy pomalé...Duše zčernalá snahou zatratit Tě, myšlenky bolavé touhou opřít se a nezvrátit se zády. Chtěla jsem co mám, ale pýcha nepřichází, jako rozdrápané bodnutí včelky štípeš mě pod kůží,snad byla jsem dávno připravená na skoupou samotu,
tíhu svých myšlenek, tichý telefon a zimu, ten chlad z prázdnoty přiznání si Tvé nelásky.
Už není čas vracet se, má slova k Tobě vymizela, přestala jsem volat,psát sáhodlouze o svých pocitech, které nepochopíš.
Zlostí klečím na kolenou,drhnu ledovou podlahu ničemnýma rukama, dokud je nerozedřu,
pálím si ruce žehličkou, s jakou vervou se snažím zbavit viny, protože jsem neobstála, blednou mi oči tím,že nepláču, rty bolí z mlčení, únava z toulání se po nocích nepřichází.
Dostihla mě touha zbavit se Tvé vzpurnosti, Tvé lacinosti, Tvých přešlapů z nočních lovů, dostihla mě touha vyhrát nad lidskou tvrdohlavostí, místo jistoty, v uvědomění Tvých chyb, místo jistoty v hádku a vzteku, místo jistoty v žárlivost mě dostihla obávaná prázdnota, kterou si dnes bráním, po které toužím a bez pocitu viny doznávám, že samotu bez Tvých návratů miluji více, než Tebe.
Dokud jsi měl málo, chtěl si stále více, když dostal si vše,v ten okamžik nechtěl nic.
Teď máš vše, po čem si toužil, svou nezkrotnou svobodu, čas vyhledávat vzrušení, možnost lhát a podvádět svůj vlastní život a přeci jsi nešťastný.
Dnes už nemám strach, přestala jsem čekat, začínám odmítat co druzí dávají a beru si to, na co mám právo, má hrdost chce svobodu a svou duši zpátky a ti, kteří nevědí co chtějí končí v hrobech, vedle mých hloupých snů.
