miss you

Snopek obilných klasů v průhledu kuchyní tluče do očí a první slunné léto dýchá na mě ze zdí vzpomínkou na krásno, není odvahy ještě jej svěšet dolů, stejně jako obrázky šťastných dní orámované v úsměvu spokojenosti. Den za dnem sesypávají se střípky vzpomínek do krabičky z papíru, slovíčka trvanlivosti vzkazů věčnosti prolínají se na stránkách sešitu nostalgie a konečky prstů kloužou po vytržených listech odnikud,
jen tužka zaznamenávající přesycení pocity ne a ne vyblednout, stejně jako poslední slova, která uchovávám v myšlenkách. Jistota Tvého blaha na druhé straně mostu drží na hladině z posledních nádechů přestává se bát osamění ze ztrát, bez možnosti vytažení za rukáv z dávných snů. Ztráty bez nálezů zavírají srdce tam, kde čeká bolest z otázek, na které dávno jasná je odpověď, proto poslední plamínek světla hoří na cestě tam, kde už není naděje.

Uběhl rok života, barvící se podzimní listí setkává se s loňským černým listím zapomenutém v čase vzpomínek. Čas protkal se bolestí ze ztrát, radostí z poznání, hněvem na život.Vzpomínky na dětská léta melancholicky prokreslující se do srdce v časech blízkých, nezapomenutelných. A smutek za ztráty, jakoby byl nevyčerpatelný,
křesající se do každého nového rána, objímající mě chladem z prázdnoty zející Tvého místa v životě. Místo v srdci mém zůstává Ti nastálo, v myšlenkách jsi mou vzpomínkou na nádherný bezstarostný věk, na vysněné cesty do vesmíru v krabicích od televize, stanování na loukách, trhání zvonků na polních cestách každou neděli, opékání špekáčků a vlasy provoněné ohněm, které mi Tě napokaždé připomenou, na tucet ukradených koček z pozaplotu sousedů, lezení po stromech, na Tvůj smích, který zní mi ve snech v hlavě a modré oči jako letní obloha bez mráčků, plné dobra a rozhodnutí dobrého rozdat těm, které miloval si. Ruce mé neobjímají Tě, protože čas vzal možnost napravit chyby,
osud rozplánoval životy naše jinak, než bych si přála a Tvůj odchod ránou a uvědoměním byl pro mě.Otevřel zaklížené oči, ukázal směr skutečně důležitému a poukázal na lpění věcech nevýznamných. Vzdávám se jich, přestávám jíti proti proudu, hledat to co v životě není. Příjmám běžné, jací jsou, přestávám se snažit měnit je,
nelituji vlastní chyby, nehledám lásku po zbytek života, nemám vztek na ty, kteří odcházejí do Nebe, nevyhýbám se přímé zodpovědnosti, nebojím se následků života, vrásek z pláče, ani smíchu, radosti kvůli pocitu viny. Usmívám se i když nemám zjevný důvod, odmítám propadat temnotě zítřků a schovávat se pod dešník před smrští svých útěků a chyb. Žiju, miluju život, ať s pláčem, nebo s úsměvem.
Nechávám Tě najít svůj klid, miluji Tě, pro to kým si byl, jaké si mi vytvořil dětská léta, i kým ve mě tepeš dále. Jsi v mých snech, vzpomínkách, nápadech, odhodlání žít, milovat. Nezapomenu, nebojím se, že si jednou nevzpomenu na tón Tvého smíchu, ani barvu Tvých očí, nepochybím ve vážnosti samozřejmosti, neznevážím Tvou vzpomínku, nechávám Tě jít a věřím, že jednou přeci setkáme se, ať při cestě do Nebe, nebo na cestě v životě.
Děkuji za dětská léta, nádherné dny, i Tvé učení mého já moudrá duše.

Beze slov

Bludný stín z nevzdálených mračen pouhé samoty a opuštěnosti duše vryl smutek z prázdnoty minulého času.
Křehká vzpomínka vykreslená na promrzlé tabulce oken ve včerejších dnech zdá se být častěji bližší, sama připomínající se drobností ve vzpomínkách, vyřčených slovech, na ulicích, i v okamžicích kdy cítím Tvou blízkost tak těsně a silně blízko sebe,
ale Ty tu ve skutečnosti nejsi i když se ohlížím a čekám, v mém já, přesyceného stýskáním si v každém snu a novém dni, šedavém, posmutnělém, nenávratně spočítaném v čase.
Tíživé myšlenky dunivě znějí mi v hlavě ozvěnou v tichu, plynou v neskutečných počtech, nedokáži je zastavit, sepsat, vyslovit i když je definice vlastních pocitů v nespočtu slov, bez výkřiků do tmy pro mě, tak jednoduchá a samozřejmá, nyní ne.
Slova jsou natolik nedostačující, nepřesná, neúplná, poloprázdně skoupá, opuštěná smysly k definování vnitřních pocitů tíhy a zmatku žene mě ke vzteku.
Čas plyne rychleji, nemá vliv na vnitřní pocity, cítím, že naše ztráty jsou náhlé, bolestné a neutuchající stýskání si ze ztrát, jenž se ještě nechce a nemůže rozloučit tíží v každém nádechu, milé vzpomínce, posledním bolestném úsměvu i slovech, na které nezazněla odpoveď.

"Nebraň se a naučím Tě životu v uvědomění" Tvůj Život

Ubíhají-li naše dny a my je přestáváme sčítat, nepočítáme-li ztráty,
neopětujeme-li války, necháváme-li pocity plynout bez očekávání návratnosti, nenecháme-li se vyvést z míry mátou v sáčcích okupující naší spíž a věcné drobné dárky doměle věčných přátel, pak jsme schopni si uvědomit,
že štěstí není v lidech kteří nás obklopují, že není třeba doufat v nenaplňující se věčnost a trestat sebe i jiné za milné doměnky potřebné k přežití dalších neplánovaných dní.
Příjmat okamžiky bez počitatelných a návratných ztrát bez slibů věčnosti,
je štěstím pro ty, kteří věří v sebe, protože ani my nejsme věční,
když osud a život vezme nám to s čím počítáme do dalších dní,
v závrati našeho trucu a odhodlání za každou cenu udržet si a neměnit to důvěrně známé, mnohdy rozpadající se na prach, ve strachu podívat se do nevzdálených zítřků a vložit důvěru, do těch, kteří nepochybují, nenechají se smést smrští doměnek těch, kteří teprve hledají sebe, jejichž čas vypršel pro nedostatek ocenění dní šťastných, pro netouhu poznávat a příjmat neznámé, nedokázajících přiblížit se člověku ať je jakým je a nedělat z něj předchozí lásku, kterou býti nemůže.
Otočíme-li se za minulostí, pak jedině v ocenění dobrých dní, možností poznat, pochopit, přijmout, učit se, teď již bez víry ve věčnost, která trápí.
Věčnost za kterou vnitřně bojujeme, stejně jako za lásku a přátelství existuje,
v případě, že jsme ochotni si připustit doživotní péči a strach ze ztrát.
Samozřejmost a zvyk jsou ruku v ruce spolu s námi ti, kdo nám pojmem věčnost dávají důvěru v milosrdnou lež, nikoli ve věčnost.
Věčnost bude vždy jen pojmem pro ty, kteří v okamžiku štěstí a uspokojení ze získání, ponoří se do samozřejmosti.

Duševní prohra

Přátelé jsou láskou niterně krásnou, zhoubnou v nemocích, v domělém ideálu, že život ukázal nám sounáležitost v životním bádání.
Lásky, vždy stejně bolestivě vryté pod kůží nabádájí ke vzteku, nikoli k odsouzení, protože trápení, ať je jakkoli veliké nedopustí nenávidět milované, v mnoha směrech obdivované, krásné i s jizvami, byť nestálé, jako každá láska.
Život je o hledání, o velkých bolestných ztrátách, láskách, bojích, vložených důvěrách a konečném chladném zůčtování.
Až naučím se počítat, až naučím se neplést se v lidech, milovat a zbožňovat správné, až naučím se číst v myšlenkách i mezi řádky a splývat v tom stálém, pak až tehdy přestanu hledat, přestanu se ztrácet, trápit se, ztotožňovat se s doměnkami a touhami.
A každý další den, naše bolístky ať přelepí milé vzpomínky na každý náš úsměv, zážitek a radost, za každé mé nepochybování, důvěru a věrnost.
Až mě bolest opustí, až čas vztek ve mě otupí, až přestanu si nechat dýchat na záda ve stálém naivním sevření,tehdy odpustím všechny důvody a způsoby svěřené důvěry sobě především a za celou řadou ponížení z hloupě rvoucí mě bolesti vznikne jen tlustá čára mé chladnosti. Byť jsem milovala, věřila, pomáhala, viděla v jakém si světle sebe před mnoha lety, všechno zaujmutí mého místa, hovory, zrádné úsměvy, instinkty a rady, teď už vím, že to byla jen má krutá, hloupá a velmi, velmi,velmi bolestná prohra.

Lekce plavání

Svazky definované lidskou idealistickou promiskuitou, jsou pouhou zástěrkou snad snažší, než postavit a definovat vlastní pravidla.
Nechť je zhoubou cokoliv z našich myšlenek, nechť je jakýkoliv podtext ve smyčkách našich slovech, ať pochopeni jsme jakkoliv, důležitost v nás je se nebortit se při každé špatné iluzi. Ať vezme-li nám vítr z plachet kdokoliv milovanější a opečovávanější v pouhém chybování a nepochopení, je třeba nesoudy v domění momentální neshody a vláčení. A my ať jsme stavěni ve světlo "Ti dobří, Ti špatní", ať najevo lásku dáme, či ji momentálně nemáme, nejsme nuceni příjmat čí si soudy,toho kdo sám netuší kam jde, co hledá a kým se cítí.V nelibosti se záměrně netopí, ať trestem sám se žene v to špatně správé, v co věří. Naše idea, ať se zbortí, ať konečně víme, že svět se nezhroutí, ztráty i ty nežádoucí, bolestné a nechápající, jsou-li varováním ve vložení bezmezné důvěry a samota pro nás není trestem, není strachem pro Ty, co v ní umí žít. Strach ze vzdálených zítřků, z momentální černoty je pouhou předložkou před vchodem do třeba nerealistického života, ale našeho, bez pomoci "bláznu" stavět ho do povrchního a nedomýšlivého světa.
Definice šílenosti je pouhým zmarem a obranou připustit, že někdo může být jiný, neztotožňující se s nepsaným pravidlem společnosti.
Nad svým životem a soudem chyb přiznaných i nevyřčených nejdříve ať popřemýšlí každý sám, než začně sekat a soudit ty, u kterých zdá se býti myšlenka linčování zábavná a přístupná.
Není-li křivdy, není války. Není-li zklamání, není touhy v návraty.

Jsem hrdá, na to, že mohu býti jiná a za své chyby a přešlapy omlouvám se těm, kterým jsem ublížila.

Nezřejmé

Každé obyčejně či neobyčejně známé ráno uděluje mi jednu významnou ránu,
nutí mě prozřít a zeptat se, zda byl včerejší den jen sen?
Každý další den je trestem za všechny ty předešlé marné, prázdě pusté.
Za pohledy do neznáma, za plýtvání času a lásky druhých, nenaplněných.
Myšlenky plyně navazují do neznáma, jak jen popsat perem, které čeká na inkoust pocit, který nelze pojmenovat.
Jak vyřknout nelásku,nezklamání,neničivé emoce,
jak vepsat, jak říci, jak být pochopen když nejsem zklamaná.
Jak definovat,jak určit nebolest a zároveň popsat pusté očekávání v něco co bylo, tak zřejmě dané, jen slepě přecházené ve vůli neměnit.
Jakým způsobem vysvětlit ztrátu čehosi, co jsem nikdy nechtěla vlastnit, jak vyřknout, že nebylo třeba obcházet po špičkách, stavět se v nejjasnější světlo, ve snaze dělat se lepším. Jak asi popsat nesvazek, neztráty, nezradu, nezklamání.
Jak vlastně vypsat, že hodiny zírám nikam do ničeho, že nemám bolestivé rány, že se nijak zvlášť viditelně netrápím, že mě mlčení a pohledy do neznáma uspokojují,
že se prostě nemám jen chuť smát a není důvod k pláči, že se netrápím, ale přesto se mi stýská, nemiluji, ale přeci mě táhne, nepláču, ale cítím se zjihle.
Jak jen někomu vysvětlit, jak jen někam vepsat, že se nebouřím, nebojuji, že mě vůbec nebolí rty z mého mlčení, proč někomu vysvětlovat cokoliv, na co nejsou dostupná žádná slova, že si na vlastní ztráty a nálezy vystačím sama, že nejsou ti správní, kdo mě pochopí, beze slov a v mém mlčení nebloudí.

"Nadějně idelické"

Ležící, nespící zírám do zdí v očekávání záplavy slov, jenž mi umožní ulevit staře omlazené duši, sic s vráskami,ale mnohem krásnější, než kdykoliv byla dříve.
Záplava slov nepřichází,i když v duši, srdci a v myšlenkách je mi těsno.
Mám neodolatelnou touhu zavřít oči, prosit o ztěžklá víčka a zaspat všechnu vyčerpanost dní včerejších,aby to ideálně ideální souznění práznot, přeplněnosti myšlenek, spolupodílení se o souhru vymizelo, protože po zbytek svých dní budu jen hledat ty, kteří slyší mé hlasité myšlenky, rozumí mému mlčení, dívají se mi do očí a nevidí pouhou prázdnotu. Už nikdy nebudu se bát samoty, nebudu se bát bouřky, prázdnoty, křivdy a ztrát. Budu mít starch, že mnoho ze sebe, ze svých myšlenek, života, vzpomínek nestačím nikdy říci, protože je ve mě tolik, tolik, co jsem nesdílela, nestačila vyřnout ani poslat do svých myšlenek, ve kterých tak snadno dalo se listovat. A však všechno mlčení, nevyřknutelnost složitých slov a duševních pochodů, nenaplněnost, všechno to ticho, mlčení pro obyčejně průměrné a nechápající je lepší, než člověku chtít měnit jeho životní rozhodnutí ve snaze udělat svůj život šťastnější, ve své vlastní povrchnosti přehlížet a zatracovat to jediné, v co věříme, co nikdy nepřekročíme, nezlomíme, neobejdeme, nezahubíme, nezničíme.
Nikdy nepřestanu věřit v poslední nezaplatitelné, čisté a věčné, nikdy neobejdu a nepřekročím víru v lásku, i kdybych do svého posledního dne měla zůsat sama, prázná, opuštěná, chudá, otupělá světem a nepochopením běžných.

Až zítra ráno otevřu oči, budu vědět, že nemám hluboké rány na srdci, že necítím se zhýrale a ukřivděně.Nebudu mít vztek, chuť plakat, zlobit se.Zítra budu smutně vědět, že setkala jsem se se životem a sama vybrala cestu, ze které nesejdu pro sebekrásnější oči, blízkost našich duší, ani pro pohled na spící sen vykreslený v prvních paprscích probouzejícího se slunce ve střešním okně.
Ve víře ztrácím nalezené,pro sen v čistou lásku, která je pro mě životem.

Ne - odpusť nám naše viny

Dny závratí ze smutku, opuštěnosti a prázdných náručí odmítají být milostrdější a zkřehlá srdce z bolestného zármutku tříští se v pocitech viny, připouštím-li si,
že místo v mém srdci se znovu nenaplní Tvým šťastným smíchem.
Každým nádechem vdýchávám se do prázdnoty temných dnů, olověně těžkých myšlenek a doměnek možných zvratů a náprav,na které není možno dosáhnout, protože smrt je definována jako nenapravitelný konec ve snaze nám, kteří zůstáváme v čekání ve světě přežívajících, zlámat vaz.
Vracívám se domů lehávat do Tvé postele a myšlenky blázna v mé hlavě očekávají Tvůj návrat,čas vleče se, potoky slané vody topí mé oči v touze nevidět prázdnotu a nicotu po ztrátách Tvé samozřejmosti v mém životě. Má šílenost, má touha po Tobě mě mění z člověka na hloupého blázna,který žene se za šarlatány, kartáři a faleší rádoby čarodějů, nic neumí,jen lstivě ošálit myšlenky a prázné náruče, bolavá srdce zaplnit nedokáží a uspokojení z nepochopení Tvé ztráty nepřichází, jen zalívají oheň vzteku vodou, která dusí, ale nehasí.
Pocit viny za Tvou ztrátu černí naše nicotné myšlenky a lidskou důstojnost žene na kraj říms vysokých pater, při čemž nedokáži pochopit, proč osud rozplánoval vše tak zřejmě omylně a nevzal raději mou starou duši a poloprázdné cesty, než život Tvůj, sic s přešlapy, ale plný snů.
A teď jako otrokář a tajemník zamést kruté stopy rozhodnutí, mlčím nic nevím, nic nepovím a svědomí netíhne, protože pravda je příliš bolestná a krutá, chtěla by opětovně lámat už tak ostré střepy bolesti těch, které mám šanci stále milovat a chránit. Má tíha vlastních myšlenek a polemizací mě nedožene Tvé krásné já, Tvá znějící mi slova v hlavě, Tvůj šťastný smích pošpinit ve snaze ulevit vlastnímu svědomí. Jsi má bolestná vzpomínka, má vina, jsi můj stín, můj dětský ochránce,mé prolité slzy, můj sen, který nedokáži vrátit domů.
Snad kdyby má slova pomoci a natažených dlaní přišla dříve než smuteční proslov, který jsem ve dni smutečním pronesla a zapírala, že patří jen Tobě, možná že život s osudem rukou v ruce zžel by se nad hříchem polehčujících okolností, se kterými jsem Ti stála v zádech.
Snad bych si Tvé přítomnosti dokázala vážit, nenechala bych si myšlenky ošálit jistotou a samozřejmostí, že zde budeš v každým můj den, netížila by mě každá naše hádka, každé naše slovíčkaření, každá prázdná chvíle, kdy jsem nebyla s Tebou,
kdy jsem nezavolala, možná by si tu noc, kdy si věděl kde mě najdeš přišel a já si tak, jako nikdy nevyčítala, že nejsem dobrým člověkem, že teď dýchám já, že jsi už jen můj stín, má přenádherná vzpomínka, můj jediný důstojný sen, ne-odpusť mi prosím mou vinu, sama sobě nikdy neodpustím.

Postrádám Tě ve svém životě můj sne, mé přání, Tvůj zrádce s věčně nataženou dlaní po lačnosti neztrácet.