Vzácný čas pospíchá kupředu, dny závratně převrací se v měsíce, snad snaží se zmást linoucím se pocitem pohlazení souhry.
Do vyšetřených momentů sounáležitosti, začínají se plížit trhinky neporozumění.
V běžnosti života člověk vzal by náplast, zalepil by počínající díru ulepenou sladkou frází a navázal v pokračování příběhu, nyní ne.
Minulost chladným ostřím tisíckrát zaseknutá do citelnosti a vnímání donutí k pochybnosti, váhá a vyčkává zda skládanka z křehkých sklíček přestane se lámat.
Chybovačnost nutí vracet se tolikrát zpět,hledat příčinu a v ostražitosti mnohokrát se ohlížet, vážit a vytvářet varianty bez bolesti.
Poučení nutí kasat si rukávy v připravení k obhajobě, k boji, netřeba.
Včasné šlápnutí na brzdu v posledních momentech zachraňuje balanc důvěry, času,který tváří se že ho bylo ještě příliš málo, před nepochopitelným únikem před ránou. Neporozumění nepřechází ve válku o pravdu, něžně přitáhne za rukáv, tím zvýší svou hodnotu,znovu a znovu.
Drobné ranky samozřejmě přichází se zpátečnictvím a na pohled malou radostí ze skutků, jen hojí se snáze než kdykoliv předtím,
pouhá nekonečná paměť sbírá je, nenechává plynout.
Malé přešlapy prostě nenechá projít,protože laťka je nastavena příliš vysoko.
Váhavost a neúmění vysovit pocity čas od času vhodí všechnu souhru do ledové řeky,
zchřadne, vrací se do života tepů pomalu, váhavě.
Tehdy už neočekává, jen jediné myšlenky čekají.
Čekají na vyvození závěru, který jistě s časem doběhne, jen nedoběhne chytřejší,
kteří ve své vlastní volbě stavějí zeď v jednoduchosti před sebou, v obraně před druhým, před zmateností z toho, co by mohlo přijít a nebo v opaku vědí,že nemůže přijít.
Nejsou pravidla, nepotřebujeme je, taková je doměnka.
Pravda na váhách však říká, že někdo vlastní pravidla v tajnosti si nastavil,
nekomplikuji, stále cítím, jen život naučil mlčenlivosti a trpělivosti neočekávat, že přelézt zeď bude snadné.
