Kolik tepů asi dal Bůh srdci darem, než navždy utichne...?  Kolik času asi člověku zbývá, aby zůčtoval co dluží, vyřkl co měl, splnil sliby, pozavíral otevřené dveře, přivřel oči při polibcích, které skutečně chtěl rozdat, miloval ty, u kterých neočekával, daroval dobré a mlčel, bylo-li třeba mlčet. Kolik tepů do věčného ticha je možno dopočítat, aby slova, které každý den nechává plynout sám sebou sepsal pro ty, které blízko své duši měl. Aby čas neunáhlil se v nejméně vhodnou chvíli a nutná slova dostala se k těm, kteří budou čekat na poslední slova za tečkou. Aby za tečkou stálo, že pro každé velké dítě je nejdůležitější táta s mámou, za kterými se chodí smát, ne brečet a každého objetí v jejich náručí by nikdy nebylo dost, i kdyby bylo věčné. Aby každý, kdo mě vychovával věděl, že já jsem kouskem vás, cit je Tvůj, oči máminy, nedočkavost táty, dobré vychování obou dvou. Že středobod vesmíru je váš hlas, tón a smích. Miliony vzpomínek, hromada střepů z příběhů, útržků neznáma, nezapomenutelné vůně, nikdy ani moment prázdna. 
Jak včas pochopit čas. Jak včas promítnout si vzpomínky a chtít vroucí, to skutečné a intenzivní přitáhnout si blízko k sobě a chtít ještě víc, ještě jednou, znovu..