Mráz rázem opadl, z řádků se začal ozýval hrdý hlas jistoty kluka s přízvukem, který urychlil už tak rychlé pády, znovu rozedřel pohmožděná kolena od vzpurného procházení proti proudům. Nadechl se, používal slova mající význam, často podnikal výpravu do svého minulého, už tak jiného života.. Jindy mlčel, prohlížel si každý nedostatek a kritiku, snad jako by opomíjel, ovšem vždy jen na čas, své výtky proplétal do svých až příliš upřímných řádek. Nechrlil protesty, nepálil dlaně slovy, mlčel, pozoroval, jindy hleděl daleko do neznáma, kam svědomí nedovolilo dojít si pro jeho myšlenky. Proplétal prsty do vlasů,však ruce své do dlaní vkládal zřídka-kdy a tak přeci jen člověk tušil, že mu tyto doteky, slova, řádky o stesku patří stejně tak, jako sněhové vločky, které tají, déšť, který po dlaních steče a zanechá za sebou jen drobné stopy, které časem sami vyschnou.
Ztrácel se ve svých myšlenkách, jeho slova utichala, pohled v neznámu utápěl se častěji, pomalu mizel, ustal smích, zůstával ironický.
Nakonec utichl nadobro, vypletl ze ze sítí slov a řádků, přetrhal všechna vlákna,
nepřemýšlel, jen cítil necit a nechuť psát, říkat prázdná slova, tak jako na počátku.
Snad došel nám čas, snad došla nám slova, snad došla nám chuť přiblížit se tomu druhému, došla chuť oponovat, polemizovat, chtít .. Snad nám došlo, jak jsme oba dva rozdílní.
