"Nebraň se a naučím Tě životu v uvědomění" Tvůj Život

Ubíhají-li naše dny a my je přestáváme sčítat, nepočítáme-li ztráty,
neopětujeme-li války, necháváme-li pocity plynout bez očekávání návratnosti, nenecháme-li se vyvést z míry mátou v sáčcích okupující naší spíž a věcné drobné dárky doměle věčných přátel, pak jsme schopni si uvědomit,
že štěstí není v lidech kteří nás obklopují, že není třeba doufat v nenaplňující se věčnost a trestat sebe i jiné za milné doměnky potřebné k přežití dalších neplánovaných dní.
Příjmat okamžiky bez počitatelných a návratných ztrát bez slibů věčnosti,
je štěstím pro ty, kteří věří v sebe, protože ani my nejsme věční,
když osud a život vezme nám to s čím počítáme do dalších dní,
v závrati našeho trucu a odhodlání za každou cenu udržet si a neměnit to důvěrně známé, mnohdy rozpadající se na prach, ve strachu podívat se do nevzdálených zítřků a vložit důvěru, do těch, kteří nepochybují, nenechají se smést smrští doměnek těch, kteří teprve hledají sebe, jejichž čas vypršel pro nedostatek ocenění dní šťastných, pro netouhu poznávat a příjmat neznámé, nedokázajících přiblížit se člověku ať je jakým je a nedělat z něj předchozí lásku, kterou býti nemůže.
Otočíme-li se za minulostí, pak jedině v ocenění dobrých dní, možností poznat, pochopit, přijmout, učit se, teď již bez víry ve věčnost, která trápí.
Věčnost za kterou vnitřně bojujeme, stejně jako za lásku a přátelství existuje,
v případě, že jsme ochotni si připustit doživotní péči a strach ze ztrát.
Samozřejmost a zvyk jsou ruku v ruce spolu s námi ti, kdo nám pojmem věčnost dávají důvěru v milosrdnou lež, nikoli ve věčnost.
Věčnost bude vždy jen pojmem pro ty, kteří v okamžiku štěstí a uspokojení ze získání, ponoří se do samozřejmosti.

Duševní prohra

Přátelé jsou láskou niterně krásnou, zhoubnou v nemocích, v domělém ideálu, že život ukázal nám sounáležitost v životním bádání.
Lásky, vždy stejně bolestivě vryté pod kůží nabádájí ke vzteku, nikoli k odsouzení, protože trápení, ať je jakkoli veliké nedopustí nenávidět milované, v mnoha směrech obdivované, krásné i s jizvami, byť nestálé, jako každá láska.
Život je o hledání, o velkých bolestných ztrátách, láskách, bojích, vložených důvěrách a konečném chladném zůčtování.
Až naučím se počítat, až naučím se neplést se v lidech, milovat a zbožňovat správné, až naučím se číst v myšlenkách i mezi řádky a splývat v tom stálém, pak až tehdy přestanu hledat, přestanu se ztrácet, trápit se, ztotožňovat se s doměnkami a touhami.
A každý další den, naše bolístky ať přelepí milé vzpomínky na každý náš úsměv, zážitek a radost, za každé mé nepochybování, důvěru a věrnost.
Až mě bolest opustí, až čas vztek ve mě otupí, až přestanu si nechat dýchat na záda ve stálém naivním sevření,tehdy odpustím všechny důvody a způsoby svěřené důvěry sobě především a za celou řadou ponížení z hloupě rvoucí mě bolesti vznikne jen tlustá čára mé chladnosti. Byť jsem milovala, věřila, pomáhala, viděla v jakém si světle sebe před mnoha lety, všechno zaujmutí mého místa, hovory, zrádné úsměvy, instinkty a rady, teď už vím, že to byla jen má krutá, hloupá a velmi, velmi,velmi bolestná prohra.

Lekce plavání

Svazky definované lidskou idealistickou promiskuitou, jsou pouhou zástěrkou snad snažší, než postavit a definovat vlastní pravidla.
Nechť je zhoubou cokoliv z našich myšlenek, nechť je jakýkoliv podtext ve smyčkách našich slovech, ať pochopeni jsme jakkoliv, důležitost v nás je se nebortit se při každé špatné iluzi. Ať vezme-li nám vítr z plachet kdokoliv milovanější a opečovávanější v pouhém chybování a nepochopení, je třeba nesoudy v domění momentální neshody a vláčení. A my ať jsme stavěni ve světlo "Ti dobří, Ti špatní", ať najevo lásku dáme, či ji momentálně nemáme, nejsme nuceni příjmat čí si soudy,toho kdo sám netuší kam jde, co hledá a kým se cítí.V nelibosti se záměrně netopí, ať trestem sám se žene v to špatně správé, v co věří. Naše idea, ať se zbortí, ať konečně víme, že svět se nezhroutí, ztráty i ty nežádoucí, bolestné a nechápající, jsou-li varováním ve vložení bezmezné důvěry a samota pro nás není trestem, není strachem pro Ty, co v ní umí žít. Strach ze vzdálených zítřků, z momentální černoty je pouhou předložkou před vchodem do třeba nerealistického života, ale našeho, bez pomoci "bláznu" stavět ho do povrchního a nedomýšlivého světa.
Definice šílenosti je pouhým zmarem a obranou připustit, že někdo může být jiný, neztotožňující se s nepsaným pravidlem společnosti.
Nad svým životem a soudem chyb přiznaných i nevyřčených nejdříve ať popřemýšlí každý sám, než začně sekat a soudit ty, u kterých zdá se býti myšlenka linčování zábavná a přístupná.
Není-li křivdy, není války. Není-li zklamání, není touhy v návraty.

Jsem hrdá, na to, že mohu býti jiná a za své chyby a přešlapy omlouvám se těm, kterým jsem ublížila.

Nezřejmé

Každé obyčejně či neobyčejně známé ráno uděluje mi jednu významnou ránu,
nutí mě prozřít a zeptat se, zda byl včerejší den jen sen?
Každý další den je trestem za všechny ty předešlé marné, prázdě pusté.
Za pohledy do neznáma, za plýtvání času a lásky druhých, nenaplněných.
Myšlenky plyně navazují do neznáma, jak jen popsat perem, které čeká na inkoust pocit, který nelze pojmenovat.
Jak vyřknout nelásku,nezklamání,neničivé emoce,
jak vepsat, jak říci, jak být pochopen když nejsem zklamaná.
Jak definovat,jak určit nebolest a zároveň popsat pusté očekávání v něco co bylo, tak zřejmě dané, jen slepě přecházené ve vůli neměnit.
Jakým způsobem vysvětlit ztrátu čehosi, co jsem nikdy nechtěla vlastnit, jak vyřknout, že nebylo třeba obcházet po špičkách, stavět se v nejjasnější světlo, ve snaze dělat se lepším. Jak asi popsat nesvazek, neztráty, nezradu, nezklamání.
Jak vlastně vypsat, že hodiny zírám nikam do ničeho, že nemám bolestivé rány, že se nijak zvlášť viditelně netrápím, že mě mlčení a pohledy do neznáma uspokojují,
že se prostě nemám jen chuť smát a není důvod k pláči, že se netrápím, ale přesto se mi stýská, nemiluji, ale přeci mě táhne, nepláču, ale cítím se zjihle.
Jak jen někomu vysvětlit, jak jen někam vepsat, že se nebouřím, nebojuji, že mě vůbec nebolí rty z mého mlčení, proč někomu vysvětlovat cokoliv, na co nejsou dostupná žádná slova, že si na vlastní ztráty a nálezy vystačím sama, že nejsou ti správní, kdo mě pochopí, beze slov a v mém mlčení nebloudí.