Za neproniknutelnou zdí ze vzpomínek kým naše nitro bývalo, než se opevnilo nachází se tolik vzlyků derpucí se na povrch v těch dnech, kdy je naše duše tak troufale zraněná, stále držící se zpátky od lidských úskoků, tak jasně viditelných manévrů, prázdna a zároveň protkaná steskem po jiných duších, čistých nic nežádajích i skrze to naplňujících, bohužel však zahubených lidským nedomýšlením, působením bolesti po desetitisících záseků do jejího cítění a vnímání. Dohnaná na hranu balancu mezi skutečným světem, tím světem, který žijí běžní. Ještě stále ohlíží se na svět vystavěný za zdí, ve kterých dýchat a nechat tepat srdce bez nutnosti manévrovat a vytáčet se bylo o mnoho snažší, i když být za zdí sám, skutečně opuštěn někdy zdálo se těžší, než bývalo. Ten přirozený neočkávaný smutek, při pohledu na ty bytosti, které ve svém životě chráníme zuřive, tak zoufale, aby se jich nedotýkala nespravedlnost, osudové zásahy. Z nich derou se slzy do koutků očí, když je samotné vidíme páchat chyby na sobě samotných, na zírání kdy chráněc uděluje rány nám, už nezbývá čas. Ještě stále se otáčíme zády, přesně v těch momentech, ve kterých by nám jeden jediný pohled zlámal vaz a všechno rázem začalo by ztrácet smyslu. Ještě stále přesně těmhle milujícím lidem píšeme omluvenky za jejich nesmyslné chyby, za páchání prohřešků ze kterých na duši pálí při každém nádechu i výdechu.Polidšťujeme je přesně tehdy, je-li na blízku pocit zklamání ze zásahu jejich nedomýšlivosti a samozřejmosti se kterou na nás házejí pohledy v okamžicích, které vidět, ani cítit nám není souzeno a my je vidět nechceme. Netuší, jak neskutečně těžké je stávat se člověkem, snažit se být stejný, jako jsou oni, při lidských vlastnostech je nezatracovat, když si myslí, že nevnímáme, necítíme, zároveň být o dva kroky napřed, vychýlit je z cesty, když mají upadnout a odřít si kolena, zavírat oči, když nás klamou, nechat sebou projít bolest a zklamání a nemít jim co odpouštět, milovat je, i podvádí-li a nejen ty kolem sebe, ale především sebe samotné. Zříkat se nárokování, jednoho jediného obejmutí i když ho právě nutně potřebujeme, nezvykat si, nezavazovat si je, nikdy nic od nich nechtít, především nikdy ne oporu, blízkost, ani touhu. Nechat je procházet životy jiných lidí, i když jsme donuceni bolestivě kousat se rtů v mlčení, i když víme, jaká ztráta času, mnoha iluzí je znovu přepadne. Nikdy nesmíme truchlit, z nedostatku, prázna, pomíjení, ani v okamicích, ve kterých na to máme právo, stejně jako jiný člověk, ve kterém tepe teplo a život. Přesycujeme je energií, vlastním vnímáním, vkládáme do nich tolik dobra, kolik je v nás samotných, sytíme je svou vlastní blízkostí a pohlcujeme z nich pocit strachu, nejistoty,jejich vlastní útrapy, které sami v sobě musíme izolovat a rozebrat na tisíce myšlenek a vypustit je, aby nás samotné to špatné, které vysáváme nezničilo. Nikdy nic nežádáme a žádat nebudeme, odejdeme, až nebude nás třeba, až naše přítomnost bude nežádoucí a však vzhlížet k vám budeme stále, jako lidem, kteří sic chybují, ale naše já, naše nitra si něco lidkého, něco příšerného, získalo náš respekt, náš obdiv a koutkem oka vás příšerně chybující budeme střežit po zbytek života, možná proto na světě je naše místo, možná je naše místo ve vašich životech proto, protože si nás vaše srdce někdy předtím získalo.