Bludný stín z nevzdálených mračen pouhé samoty a opuštěnosti duše vryl smutek z prázdnoty minulého času.
Křehká vzpomínka vykreslená na promrzlé tabulce oken ve včerejších dnech zdá se být častěji bližší, sama připomínající se drobností ve vzpomínkách, vyřčených slovech, na ulicích, i v okamžicích kdy cítím Tvou blízkost tak těsně a silně blízko sebe,
ale Ty tu ve skutečnosti nejsi i když se ohlížím a čekám, v mém já, přesyceného stýskáním si v každém snu a novém dni, šedavém, posmutnělém, nenávratně spočítaném v čase.
Tíživé myšlenky dunivě znějí mi v hlavě ozvěnou v tichu, plynou v neskutečných počtech, nedokáži je zastavit, sepsat, vyslovit i když je definice vlastních pocitů v nespočtu slov, bez výkřiků do tmy pro mě, tak jednoduchá a samozřejmá, nyní ne.
Slova jsou natolik nedostačující, nepřesná, neúplná, poloprázdně skoupá, opuštěná smysly k definování vnitřních pocitů tíhy a zmatku žene mě ke vzteku.
Čas plyne rychleji, nemá vliv na vnitřní pocity, cítím, že naše ztráty jsou náhlé, bolestné a neutuchající stýskání si ze ztrát, jenž se ještě nechce a nemůže rozloučit tíží v každém nádechu, milé vzpomínce, posledním bolestném úsměvu i slovech, na které nezazněla odpoveď.
