Podzimní večery se krátí , zima zalézá za nehty a teplo domova nabízí svou náruč ,
s tou přichází čas i na vzpomínky, které by člověk nejaději vytlačil z hlavy .
..Najednou nevím, kde se ve mě bere ta melancholická nálada,
snad je to začínajícím chřadnutím z nedostatku světla působícím na mou duši.
Zavřu oči a vybavují se mi vzpomínky, na které bych si nikdy nevzpoměla,
jen nerozumím, proč mě tím moje mysl trápí,co jen mi chce říct ? Proč mi to dělá ?
Člověk se pomalu vyrovnává s pocitem, který ho trápí a jeho vlastní mysl ,
místo,aby mu pomáhala, vzpírá se a vytváří vzpomínky provoněné starou vůní,
kterou naše mysl tak dobře zná, snad úmyslě zraňuji samu sebe..
Mysl přesycuje mě vzpomínkami na dobu, za kterou bych měla zavřít dveře a
nikdy více neohlížet se zpět.
Vzpomínky na obyčejné chvíle,kdy člověku bylo dobře, ale jak je možné , že se nevytváří vzpomínky na špatné věci?
Proč se učím ze vzpomínek mít člověka ráda a hledat střípky minula,
které k sobě nepatří a které bych neuměla slepit, protože na jejichž roztříštěnost není žádného lepidla.
Snažím se vybavit si ty věci,které bolí, marně je hledám, jsou již dávno omluveny,jsou minulostí a velkými gesty promlčeny.
Vzpomínka je obraz hledící do minula, snad trochu poupravený, aby zahřál a člověka nutil k slzám, dlouhým srdečným procesům nedovolující, aby srdce bylo uzdraveno zapoměním.
Jak dlouho vlastně trvá, než se člověk zbaví té nepopsatelné těžkosti,
která neustále tlačí na hruď a při každém vzpouzení se vyšle vzpomínku,
jenž člověka tak bodne do srdce, že skrze slzy a hořkost nevidí?
Je tedy lepší nevzpouzet se ?
Čekat na další bolestivé stáhnutí srdce, které dokáže vyvolat známá vůně linoucí se
z povlečení na polštář? Naučila jsem se nemít ráda vůně i podobu levandule,
jen proto, že mi připomíná domov. Proklínám se ve chvíli, kdy vyřknu slovo,
které používal někdo blízký, ke komu vedou vzpomínky.
Nemám ráda modrou barvu,připomíná mi myšlenku na čas propůjčený pocit bezpečí a domova.
Odmítám malovat barvami, jejich olejově pronikavá vůně připomíná chvíle krácené čekáním .. čekáním na někoho, kdo se nevracel..
Nemám ráda zvuk črtající tužky, vykreslila bych úsměv, který ze zvyku odmítám opustit.
Najednou nemám ráda nic, nic nechci, po ničem netoužím, nic si nepřeji...
Jen marně čekám na ráno, které mě přivítá sladkou nevědomostí minulosti a stereotypu, ale i tak vím, že Tě postrádám..
