Až vytratí se blouznění z horkosti a ráno stane se opět jen pouhým ránem bez zmatených snů a výkřiků do prázdna, pak i poslední myšlenka dosud postrádající význam usadí se v hlavě jako písek v příliš slaném moři a nepochopení samozřejmé prázdnoty kdysi tolik obdivované duše minulosti, umlčí i poslední otázky deroucí se na povrch pomatených rtů. Jako nikdy před tím čekající na moment svobody, když mámina náruč v hlubokém nádechu spánku přestane střežit úniky k východu slunce s poslední vanilkovou cigaretou poskytující nepopsatelnou vlnu emocí přicházející s každým nadechnutím se včerejších dní.Třes zimouřlivosti dovoluje rozpomenout se na podivně vyřčená slova, jejichž význam ztrácí se s počtem prospaného času, který snaží se umlčet. Bolest a rány necítí, nejsou, pláč ozývá se pouze v noci, neslyším, nevím, nebolí, jen oči vyděšené kočky sedící u postele říkají, že se něco děje. V ranních únicích vzpamatovávám se z naivních vzpomínek na minulost, marně hledám souhru, stejně vyřčené myšlenky i momenty myšlenkového propojení, které jsou dnes už minulostí, cítím se hloupě.Celé tělo pomačkané bolestí cítí se zahanbené za poskytnutí se pro pouhou fyzickou formu. Oči bez slz, rty tak hrdě mlčící bez poslední snahy vyřknout slova vykoupila nemoc.Ten den rozhodla se klíč od duše uprášené vzít a za chlad a nechuť přemýšlet vzala a utopila v nicotě,tu noc onemocnělo tělo, samou hanebností a zatracením zařeklo se srdce, že nikdy nikomu neuvěří pouhá slova. Není-li lásky, nedostupná-li je duše,už nikdy nebude bolesti.