Smršť, tříštivá bolest hlavy z tisíce myšlenek valící se na lidskou víru v jeden okamžik, po níž zůstává nespočet střepů z lidské důstojnosti, lepkavé bezmoci a starého známého strachu,ne z neúspěchu, ale z bezmoci změnit.
Jako domino efekt, budovatelské dispozice v člověku hroutí se jedna kostka za druhou, tím, že sebe samé sráží hluboko, tak nízko, ztrácí se hluboká postata bytí, doufání, že existuje čistota, ve kterou i s pošpiněnou duší minulosti věříte.
Ztráta nalezeného Stromu Života, jeho chvalozpěvů vědění, je rázem otupující ránou pro obyčejnou lidskou víru, silnou, tak silnou,
že žalostný pláč a odholání bojovat proti lpění s nevědomostí proti čemu stojíte hýbe s vlastním přesvědčením, intuicí a pevně zakořeněným strachem.
Uvnitř těla rozpoutala se válka, v myšlenkách sršť milionu otázek na které netřeba znát odpovědi, vlastních výčitek, cupovaného svědomí na cáry a odhodlání pálit mosty, na které zároveň se ohlížíme zpět.
Prolínající se znovunalezená síla v nás přemlouvá neopouštět, setrvat, pevně stát,
lidské nitro dokáže odolat známé bolesti, dokáže ji zasunout do zásuvky a zavřít ji, obzvlášť pokud někdy někdo předtím zvedal nás z prachu na hlavní třídě, když nebylo odhodlání znovu vstát. Setrvávající stav, není pouhým strašákem, může se stát poslední ránou před uzavřením vlastního nitra do velké skleněné nádoby, na kterou nikdo, nikdy ruce již nevztáhne..
