Ležící, nespící zírám do zdí v očekávání záplavy slov, jenž mi umožní ulevit staře omlazené duši, sic s vráskami,ale mnohem krásnější, než kdykoliv byla dříve.
Záplava slov nepřichází,i když v duši, srdci a v myšlenkách je mi těsno.
Mám neodolatelnou touhu zavřít oči, prosit o ztěžklá víčka a zaspat všechnu vyčerpanost dní včerejších,aby to ideálně ideální souznění práznot, přeplněnosti myšlenek, spolupodílení se o souhru vymizelo, protože po zbytek svých dní budu jen hledat ty, kteří slyší mé hlasité myšlenky, rozumí mému mlčení, dívají se mi do očí a nevidí pouhou prázdnotu. Už nikdy nebudu se bát samoty, nebudu se bát bouřky, prázdnoty, křivdy a ztrát. Budu mít starch, že mnoho ze sebe, ze svých myšlenek, života, vzpomínek nestačím nikdy říci, protože je ve mě tolik, tolik, co jsem nesdílela, nestačila vyřnout ani poslat do svých myšlenek, ve kterých tak snadno dalo se listovat. A však všechno mlčení, nevyřknutelnost složitých slov a duševních pochodů, nenaplněnost, všechno to ticho, mlčení pro obyčejně průměrné a nechápající je lepší, než člověku chtít měnit jeho životní rozhodnutí ve snaze udělat svůj život šťastnější, ve své vlastní povrchnosti přehlížet a zatracovat to jediné, v co věříme, co nikdy nepřekročíme, nezlomíme, neobejdeme, nezahubíme, nezničíme.
Nikdy nepřestanu věřit v poslední nezaplatitelné, čisté a věčné, nikdy neobejdu a nepřekročím víru v lásku, i kdybych do svého posledního dne měla zůsat sama, prázná, opuštěná, chudá, otupělá světem a nepochopením běžných.
Až zítra ráno otevřu oči, budu vědět, že nemám hluboké rány na srdci, že necítím se zhýrale a ukřivděně.Nebudu mít vztek, chuť plakat, zlobit se.Zítra budu smutně vědět, že setkala jsem se se životem a sama vybrala cestu, ze které nesejdu pro sebekrásnější oči, blízkost našich duší, ani pro pohled na spící sen vykreslený v prvních paprscích probouzejícího se slunce ve střešním okně.
Ve víře ztrácím nalezené,pro sen v čistou lásku, která je pro mě životem.
