Léty probírané počty s neznámou, ve kterých X zaměníte se slovem ''nikdy'' a Y se slovem, ''právě padám do pekla''. Jako-by jedno duševní porozumění zastavovalo životní rozhodnutí, důležité hranice, které nikdy za žádných okolností nelze překročit. Jedna z mnoha lekcí pokory tiše proškrtává tolik známé linky a zároveň intenzivně propisuje se jako noty do starého notového sešitu, jehož klíčem je prach obyčejné klopení pronikavých očí, čistě upřímý smích a něžné vrásky kolem očí z letitého trápení, časem přepsaných smíchem z maličkostí. Ten smích, který mi nepřestává dělat radost a po něm vtěstnává se mi do srdce stesk z chvil, kdy si uvědomím, že takové chvíle nebudu moci vnímat přístě a v sobě tiším se, že tahle chvíle nepříjde zítra. Laskavě milosrdně nalhávám své malé dušičce, že peklo, je daleko předemnou a přesvědčuji pekelného pána, že Bůh mi napíše za všechno dobro omluvenku, abych necítila hanbu za všechny ty vědomé skutky, které páchám, ačkoli se je snažím zastavit, jen bohužel neustále propadám hlouběji s každým dotekem, něhou a měkkým pohledem, který nevymaže vnímání, ale paměť. Každá provinilá minuta vedře se mi pod kůži bolestivě drátěným kartáčem nezapomenutelno.To zvláštní neprázdno, které ze strachu z rozmačkání nelze vlastnit. To pomíjivé zítra za které je dobré modlit se, aby bylo pryč, protože strach z následků je silnější než touha ještě chvilku vnímat.

Kolik tepů asi dal Bůh srdci darem, než navždy utichne...?  Kolik času asi člověku zbývá, aby zůčtoval co dluží, vyřkl co měl, splnil sliby, pozavíral otevřené dveře, přivřel oči při polibcích, které skutečně chtěl rozdat, miloval ty, u kterých neočekával, daroval dobré a mlčel, bylo-li třeba mlčet. Kolik tepů do věčného ticha je možno dopočítat, aby slova, které každý den nechává plynout sám sebou sepsal pro ty, které blízko své duši měl. Aby čas neunáhlil se v nejméně vhodnou chvíli a nutná slova dostala se k těm, kteří budou čekat na poslední slova za tečkou. Aby za tečkou stálo, že pro každé velké dítě je nejdůležitější táta s mámou, za kterými se chodí smát, ne brečet a každého objetí v jejich náručí by nikdy nebylo dost, i kdyby bylo věčné. Aby každý, kdo mě vychovával věděl, že já jsem kouskem vás, cit je Tvůj, oči máminy, nedočkavost táty, dobré vychování obou dvou. Že středobod vesmíru je váš hlas, tón a smích. Miliony vzpomínek, hromada střepů z příběhů, útržků neznáma, nezapomenutelné vůně, nikdy ani moment prázdna. 
Jak včas pochopit čas. Jak včas promítnout si vzpomínky a chtít vroucí, to skutečné a intenzivní přitáhnout si blízko k sobě a chtít ještě víc, ještě jednou, znovu..