Léty probírané počty s neznámou, ve kterých X zaměníte se slovem ''nikdy'' a Y se slovem, ''právě padám do pekla''. Jako-by jedno duševní porozumění zastavovalo životní rozhodnutí, důležité hranice, které nikdy za žádných okolností nelze překročit. Jedna z mnoha lekcí pokory tiše proškrtává tolik známé linky a zároveň intenzivně propisuje se jako noty do starého notového sešitu, jehož klíčem je prach obyčejné klopení pronikavých očí, čistě upřímý smích a něžné vrásky kolem očí z letitého trápení, časem přepsaných smíchem z maličkostí. Ten smích, který mi nepřestává dělat radost a po něm vtěstnává se mi do srdce stesk z chvil, kdy si uvědomím, že takové chvíle nebudu moci vnímat přístě a v sobě tiším se, že tahle chvíle nepříjde zítra. Laskavě milosrdně nalhávám své malé dušičce, že peklo, je daleko předemnou a přesvědčuji pekelného pána, že Bůh mi napíše za všechno dobro omluvenku, abych necítila hanbu za všechny ty vědomé skutky, které páchám, ačkoli se je snažím zastavit, jen bohužel neustále propadám hlouběji s každým dotekem, něhou a měkkým pohledem, který nevymaže vnímání, ale paměť. Každá provinilá minuta vedře se mi pod kůži bolestivě drátěným kartáčem nezapomenutelno.To zvláštní neprázdno, které ze strachu z rozmačkání nelze vlastnit. To pomíjivé zítra za které je dobré modlit se, aby bylo pryč, protože strach z následků je silnější než touha ještě chvilku vnímat.