Dny závratí ze smutku, opuštěnosti a prázdných náručí odmítají být milostrdější a zkřehlá srdce z bolestného zármutku tříští se v pocitech viny, připouštím-li si,
že místo v mém srdci se znovu nenaplní Tvým šťastným smíchem.
Každým nádechem vdýchávám se do prázdnoty temných dnů, olověně těžkých myšlenek a doměnek možných zvratů a náprav,na které není možno dosáhnout, protože smrt je definována jako nenapravitelný konec ve snaze nám, kteří zůstáváme v čekání ve světě přežívajících, zlámat vaz.
Vracívám se domů lehávat do Tvé postele a myšlenky blázna v mé hlavě očekávají Tvůj návrat,čas vleče se, potoky slané vody topí mé oči v touze nevidět prázdnotu a nicotu po ztrátách Tvé samozřejmosti v mém životě. Má šílenost, má touha po Tobě mě mění z člověka na hloupého blázna,který žene se za šarlatány, kartáři a faleší rádoby čarodějů, nic neumí,jen lstivě ošálit myšlenky a prázné náruče, bolavá srdce zaplnit nedokáží a uspokojení z nepochopení Tvé ztráty nepřichází, jen zalívají oheň vzteku vodou, která dusí, ale nehasí.
Pocit viny za Tvou ztrátu černí naše nicotné myšlenky a lidskou důstojnost žene na kraj říms vysokých pater, při čemž nedokáži pochopit, proč osud rozplánoval vše tak zřejmě omylně a nevzal raději mou starou duši a poloprázdné cesty, než život Tvůj, sic s přešlapy, ale plný snů.
A teď jako otrokář a tajemník zamést kruté stopy rozhodnutí, mlčím nic nevím, nic nepovím a svědomí netíhne, protože pravda je příliš bolestná a krutá, chtěla by opětovně lámat už tak ostré střepy bolesti těch, které mám šanci stále milovat a chránit. Má tíha vlastních myšlenek a polemizací mě nedožene Tvé krásné já, Tvá znějící mi slova v hlavě, Tvůj šťastný smích pošpinit ve snaze ulevit vlastnímu svědomí. Jsi má bolestná vzpomínka, má vina, jsi můj stín, můj dětský ochránce,mé prolité slzy, můj sen, který nedokáži vrátit domů.
Snad kdyby má slova pomoci a natažených dlaní přišla dříve než smuteční proslov, který jsem ve dni smutečním pronesla a zapírala, že patří jen Tobě, možná že život s osudem rukou v ruce zžel by se nad hříchem polehčujících okolností, se kterými jsem Ti stála v zádech.
Snad bych si Tvé přítomnosti dokázala vážit, nenechala bych si myšlenky ošálit jistotou a samozřejmostí, že zde budeš v každým můj den, netížila by mě každá naše hádka, každé naše slovíčkaření, každá prázdná chvíle, kdy jsem nebyla s Tebou,
kdy jsem nezavolala, možná by si tu noc, kdy si věděl kde mě najdeš přišel a já si tak, jako nikdy nevyčítala, že nejsem dobrým člověkem, že teď dýchám já, že jsi už jen můj stín, má přenádherná vzpomínka, můj jediný důstojný sen, ne-odpusť mi prosím mou vinu, sama sobě nikdy neodpustím.
Postrádám Tě ve svém životě můj sne, mé přání, Tvůj zrádce s věčně nataženou dlaní po lačnosti neztrácet.
