Černá kočka vysedávající na vystlaném parapetu polštáři čeká až příjde o pocit vázaného na slova "doma". Tíha sounáležitosti na místa, kde odžila si krásná a city přehlcená léta pohlcuje blízká budoucnost odčítající poslední hodiny, které se v závrati překlopí v minulost.Ztráta pevné půdy pod nohama zachraňuje hrdost a víra v jiné, nové cesty zítřků drží nad hladinou. Slzy proudící pod tíhou obrazů minulosti, které již dávno opustil každý blízký sdílející pohodu a kouzlo bezpečí připomínají skutečnost, že na opuštění staré a potápějící se lodi je již čas i pro nás. Neustálé otáčení se za minulostí tíží každou minutu více a více, pocit neskutečné prázdnoty a opuštění zahlcuje každou vzpomínkou. Svoboda a samota jsou výmluvným gestem pro naše nitro, tříští-li však nás vnitřní bol a strach tak jako tisíckrát předtím zůstáváme v samotě na svou vlastní niterní válku bez pomoci. Stačilo by jediné obejmutí, jediná noc, jediný moment blízkosti, aby člověčí strach z blízké neznámé budoucnosti smetl pocit, že samota není tak silná, jak zdá se. Na některé momenty býváme opuštěni, aby sílil pocit samostatnosti a chuti vypomoci si sám. Zatni zuby a táhni černá kočko, nikdo jiný to za Tebe neudělá.

Ztráty vzpomínek

Tolikrát zmíněný strach ze zapomění začal útočit a jistota ze známého pocitu,
začíná se měnit v nenasytný záchvat posbírat úlomky všech zbytků vzpomínek,
známosti vůně sečené trávy, dávno vyčpělé vůně trámů a vyšisovaných tapet pokroucených stářím a sílou slunce pražícího do pokoje.
Útržky tónů starého smíchu i nespočetněkrát opakovaná slova znějí mi v hlavě,příšerně bolestným děsem budících mě ze snů.
Zoufalá snaha nanosit vzpomínky na hromádku a namačkat je pod sebe ve snaze chránit je před časem, který rozkládá jejich vlákna na prach je žalostně drtící a hloupý.
Výčitky z postupného zapomínání mísí se se záblesky vzpomínek na výraz Tvých očí, odraážející jiskry radosti z výhry dětských stolních her.
Pohledy na zpustlou zahradu ničí mě pocitem opuštění, jen vzpomínky promítají se na začínajíce zelený trávník obrazy minulosti, které již nikdy nevrátí se zpět.
Fotky hezkých momentů vrývají se bolestně do srdce s výčitkou hloupé samozřejmosti,
do kterých vkrádá se pocit viny za zkažené momenty malicherností hádek a nesouhlasů z trucu. Málo přožité momenty společných let tříští se v odpovědnosti za vlastní ochabování a ztrátě vzpomínek a stesku.
Přichází smíření se, zvláště bolestný pocit dalšího neznáma a tisíce otázek co příjde s časem. Nenahraditelnost ukládá se do lidských myšlenek navěky,
jen vzpomínky chátrají, snad strach o jejich hodnoty nutí je chytat jako vodu do dlaní a strachy si je mačkat k srdci, ve víře si je sobecky uchránit jen pro sebe.
Děsivá hrůza ze zapomnění nahradila strach z dávno odpuštěných ztrát.Znovu odcházíš..