Černá kočka vysedávající na vystlaném parapetu polštáři čeká až příjde o pocit vázaného na slova "doma". Tíha sounáležitosti na místa, kde odžila si krásná a city přehlcená léta pohlcuje blízká budoucnost odčítající poslední hodiny, které se v závrati překlopí v minulost.Ztráta pevné půdy pod nohama zachraňuje hrdost a víra v jiné, nové cesty zítřků drží nad hladinou. Slzy proudící pod tíhou obrazů minulosti, které již dávno opustil každý blízký sdílející pohodu a kouzlo bezpečí připomínají skutečnost, že na opuštění staré a potápějící se lodi je již čas i pro nás. Neustálé otáčení se za minulostí tíží každou minutu více a více, pocit neskutečné prázdnoty a opuštění zahlcuje každou vzpomínkou. Svoboda a samota jsou výmluvným gestem pro naše nitro, tříští-li však nás vnitřní bol a strach tak jako tisíckrát předtím zůstáváme v samotě na svou vlastní niterní válku bez pomoci. Stačilo by jediné obejmutí, jediná noc, jediný moment blízkosti, aby člověčí strach z blízké neznámé budoucnosti smetl pocit, že samota není tak silná, jak zdá se. Na některé momenty býváme opuštěni, aby sílil pocit samostatnosti a chuti vypomoci si sám. Zatni zuby a táhni černá kočko, nikdo jiný to za Tebe neudělá.