Upleteno samotou

Přišlo chladně mrazivé ráno, skoupé na slova, bohaté na hustou mlhu spletenou ze samoty, proháčkované myšlenkou "jsem tu sama".
Tak dlouho jsem od sebe odháněla Tvou darovanou nejistotu vzpurností, výčitkami a otázkami,
až jsem ji zahnala tak daleko do kouta temnoty, kam už není možné si pro ní dojít,
proplést si ji mezi prsty a přitisknout k rozbolavělému srdci...
Kousek z mého srdce, který jsem Ti nechávala pro případ Tvého návratu ze záletů je pryč a místo úlevy a uspokojení přišla ostrá bolest na prsou,při každém nádechu a výdechu. Tepe mi v hlavě při každé myšlence na Tebe,
chladnou mi ruce prázdnotou, z kůže se vytrácí barva, stárnu, vrásčitím samotou.
Mám, to co jsem si přála, mám to po čem jsem toužila a přeci bych zlostí nejraději zatla tupé nehty do kůže, aby tam zůstal znatelný otisk okamžiků,
jenž by si měl člověk pamatovat, aby si s nesrovnatelně malou bolestí v kůži vzpoměl na to,po čem toužil a co nikdy nemohl mít, neochoten si sám pravdy přiznat.
Malá postel je mi velká, byt na mé pochody sem a tam malý, auto na mé rychlé jízdy pomalé...Duše zčernalá snahou zatratit Tě, myšlenky bolavé touhou opřít se a nezvrátit se zády. Chtěla jsem co mám, ale pýcha nepřichází, jako rozdrápané bodnutí včelky štípeš mě pod kůží,snad byla jsem dávno připravená na skoupou samotu,
tíhu svých myšlenek, tichý telefon a zimu, ten chlad z prázdnoty přiznání si Tvé nelásky.
Už není čas vracet se, má slova k Tobě vymizela, přestala jsem volat,psát sáhodlouze o svých pocitech, které nepochopíš.
Zlostí klečím na kolenou,drhnu ledovou podlahu ničemnýma rukama, dokud je nerozedřu,
pálím si ruce žehličkou, s jakou vervou se snažím zbavit viny, protože jsem neobstála, blednou mi oči tím,že nepláču, rty bolí z mlčení, únava z toulání se po nocích nepřichází.
Dostihla mě touha zbavit se Tvé vzpurnosti, Tvé lacinosti, Tvých přešlapů z nočních lovů, dostihla mě touha vyhrát nad lidskou tvrdohlavostí, místo jistoty, v uvědomění Tvých chyb, místo jistoty v hádku a vzteku, místo jistoty v žárlivost mě dostihla obávaná prázdnota, kterou si dnes bráním, po které toužím a bez pocitu viny doznávám, že samotu bez Tvých návratů miluji více, než Tebe.
Dokud jsi měl málo, chtěl si stále více, když dostal si vše,v ten okamžik nechtěl nic.
Teď máš vše, po čem si toužil, svou nezkrotnou svobodu, čas vyhledávat vzrušení, možnost lhát a podvádět svůj vlastní život a přeci jsi nešťastný.
Dnes už nemám strach, přestala jsem čekat, začínám odmítat co druzí dávají a beru si to, na co mám právo, má hrdost chce svobodu a svou duši zpátky a ti, kteří nevědí co chtějí končí v hrobech, vedle mých hloupých snů.

Fascinující modř

Vše příjde jako zásah z čistého nebe, poprvé vkročím do nepříliš velké, světlé místnosti s velkými okny, jsem proti své vůli donucena sedět zády ke dvěřím, což se vzhledem ke smyslu pro přehlednost nesnáším a krátím si dobu čekání zíráním a hodnocením omšele staré nekvetoucí rostliny v hliněném květináči postavenou ledabyle na parapetu okna. Nejraději bych vstala ze židle a vycentrovala její "květináč" jestli se té věci dá ještě takto říkat, ke středu okna, tak jak vše má být. V lepším případě bych do ní nenápadně vrazila, aby vypadla z otevřeného okna, protože vyprahlá zemina a stářím a vodím kamenem ze zálivky pomalovaný květník neodpovídá standardům péče o něco tak krásného a živoucího, jako je rostlina v tvrdě vyhlížející zasedací místnosti.
V polovině úvahy o ničem,mě vytrhnou hlasy z chodby, vstávám, ze slušnosti podávám ruku, ano tu správnou pravou tlapku a pak se točím v závrati.
Dočkávám se rány při pohledu do fascinující modři očí člověka, na kterého hledím poprvé v životě,potí se mi ruce, ztrácím pojem o slovech, které říkám.
Plácám hloupost za hloupostí, oklepávám se, snažím se pochopit oč tu jde a on se usmívá,při dalších slovech a pohledem brázdím špatně vysátý koberec,ale jakýkoliv další nedostatek je mi lhostejný, pokouším se jen sebrat cosi, co z mé pevné osoby zbylo a velmi rychle zmizet.

O několik dnů později stojím neblaze protivnému pocitu,který neovládám znovu.
Opět se dívám do pronikavé modré, snažím se jí nevnímat, uhýbat pohledem a snažit se udržet se v naprosté vyrovnanosti, plány se bortí, opět volím úprk.
Fascinující modř začínám potkávat každé ráno, někdy i několikrát, často si ho prohlížím, má vrásky ze smíchu a jiskru, kterou neznám, usmívá se a neustále po mě hází svým vtipem a čeká jak se s ním poperu, volím zatvrzele obranou taktiku, bez úspěchu, pomalu přicházím na pocit blaha, při setkání s ním.
V jeden večer spolu sedíme v prvním patře kuřácké restaurace a odděluje nás jen nepatrný kousek lacině vyhlížejícího stolu a opět se topím v té pronikavé modři jeho očí, ví to, pinká po mě šarmem vtipem, pečovatelskou důvěrností.
Držím se zpátky, jsem přeci ideální adept na důvěru a to co v téhle chvíli podnikám je nepřípustné a pracovně trestuhodné.
Mám strach zvednout hlavu, protože vím, že mě pozoruje a čeká na mé bezmocné uhýbání očí, má taktiku, vede, příjdu si jako školák, který propadá.
Padá pracovní morálka, uchvacuje mě zjištění, že má srdce, není vlastně vůbec studený, jako čumák opuštěného psa.
Dívám se na něj a poslouchám slova, příběhy, začínám mu důvěřovat a přicházet ke zjištění, že má i duši, uvědomuji si, že má ke mě odlišný přístup každý den, kdy mě volá do kanceláře, dívá se mi z příma do očí při poradách a vyhledává mou přítomnost. Vím, že jsem v koncích, přešlap, pád,srovnávám si všechna fakta a začínám stavět příběh z útržků, které znám, chybějící části, o nichž ještě nevím, protože nepřišel již žádný další falešník ve snaze drbem si pracovně přilepšit si domýšlím sama - jako každá normální ženská. Začínám snít, čas s ním utíká, lžu doma, v práci, následuji ho na společné víkendy a stále si ho držím od těla, protože v hlavě zvoní varovné červené světlo -někde je chyba, nedůvěra, chyba, chyba,chyba. Kašlu na varování dávám mu svůj čas, držím ho dále od své duše a podávám mu obě své ruce. Během několika týdnů přestávám chtít spát, nakonec i jíst, začínám se přistihovat v jisté zničenosti i když se topím v záplavě slastných pocitů. Každé ráno vypadáme stejně unaveně z vlastních myšlenek přitom každý usínáme jinde a nedávám mu příležitost vtrhnout mi do života. Vyhledáváme se více, častěji, potkávám ho na obědech, chodbách, u nás v ulici, směji se na něj, vtipkuji, zářím, mé dny září, miluje.
Za několik dní opouštím jeho modré oči, beru mu mou nedůvěru, přestávám mu dávat šanci čekat před mým domem s omluvným gestem, neodpovídám, přehlížím.
Čeká měsíce,ale já se nevracím,byla jsem první, ale ta druhá čekala doma,až se k ní jednoho dne vrátí.