Za neproniknutelnou zdí ze vzpomínek kým naše nitro bývalo, než se opevnilo nachází se tolik vzlyků derpucí se na povrch v těch dnech, kdy je naše duše tak troufale zraněná, stále držící se zpátky od lidských úskoků, tak jasně viditelných manévrů, prázdna a zároveň protkaná steskem po jiných duších, čistých nic nežádajích i skrze to naplňujících, bohužel však zahubených lidským nedomýšlením, působením bolesti po desetitisících záseků do jejího cítění a vnímání. Dohnaná na hranu balancu mezi skutečným světem, tím světem, který žijí běžní. Ještě stále ohlíží se na svět vystavěný za zdí, ve kterých dýchat a nechat tepat srdce bez nutnosti manévrovat a vytáčet se bylo o mnoho snažší, i když být za zdí sám, skutečně opuštěn někdy zdálo se těžší, než bývalo. Ten přirozený neočkávaný smutek, při pohledu na ty bytosti, které ve svém životě chráníme zuřive, tak zoufale, aby se jich nedotýkala nespravedlnost, osudové zásahy. Z nich derou se slzy do koutků očí, když je samotné vidíme páchat chyby na sobě samotných, na zírání kdy chráněc uděluje rány nám, už nezbývá čas. Ještě stále se otáčíme zády, přesně v těch momentech, ve kterých by nám jeden jediný pohled zlámal vaz a všechno rázem začalo by ztrácet smyslu. Ještě stále přesně těmhle milujícím lidem píšeme omluvenky za jejich nesmyslné chyby, za páchání prohřešků ze kterých na duši pálí při každém nádechu i výdechu.Polidšťujeme je přesně tehdy, je-li na blízku pocit zklamání ze zásahu jejich nedomýšlivosti a samozřejmosti se kterou na nás házejí pohledy v okamžicích, které vidět, ani cítit nám není souzeno a my je vidět nechceme. Netuší, jak neskutečně těžké je stávat se člověkem, snažit se být stejný, jako jsou oni, při lidských vlastnostech je nezatracovat, když si myslí, že nevnímáme, necítíme, zároveň být o dva kroky napřed, vychýlit je z cesty, když mají upadnout a odřít si kolena, zavírat oči, když nás klamou, nechat sebou projít bolest a zklamání a nemít jim co odpouštět, milovat je, i podvádí-li a nejen ty kolem sebe, ale především sebe samotné. Zříkat se nárokování, jednoho jediného obejmutí i když ho právě nutně potřebujeme, nezvykat si, nezavazovat si je, nikdy nic od nich nechtít, především nikdy ne oporu, blízkost, ani touhu. Nechat je procházet životy jiných lidí, i když jsme donuceni bolestivě kousat se rtů v mlčení, i když víme, jaká ztráta času, mnoha iluzí je znovu přepadne. Nikdy nesmíme truchlit, z nedostatku, prázna, pomíjení, ani v okamicích, ve kterých na to máme právo, stejně jako jiný člověk, ve kterém tepe teplo a život. Přesycujeme je energií, vlastním vnímáním, vkládáme do nich tolik dobra, kolik je v nás samotných, sytíme je svou vlastní blízkostí a pohlcujeme z nich pocit strachu, nejistoty,jejich vlastní útrapy, které sami v sobě musíme izolovat a rozebrat na tisíce myšlenek a vypustit je, aby nás samotné to špatné, které vysáváme nezničilo. Nikdy nic nežádáme a žádat nebudeme, odejdeme, až nebude nás třeba, až naše přítomnost bude nežádoucí a však vzhlížet k vám budeme stále, jako lidem, kteří sic chybují, ale naše já, naše nitra si něco lidkého, něco příšerného, získalo náš respekt, náš obdiv a koutkem oka vás příšerně chybující budeme střežit po zbytek života, možná proto na světě je naše místo, možná je naše místo ve vašich životech proto, protože si nás vaše srdce někdy předtím získalo.

Až vytratí se blouznění z horkosti a ráno stane se opět jen pouhým ránem bez zmatených snů a výkřiků do prázdna, pak i poslední myšlenka dosud postrádající význam usadí se v hlavě jako písek v příliš slaném moři a nepochopení samozřejmé prázdnoty kdysi tolik obdivované duše minulosti, umlčí i poslední otázky deroucí se na povrch pomatených rtů. Jako nikdy před tím čekající na moment svobody, když mámina náruč v hlubokém nádechu spánku přestane střežit úniky k východu slunce s poslední vanilkovou cigaretou poskytující nepopsatelnou vlnu emocí přicházející s každým nadechnutím se včerejších dní.Třes zimouřlivosti dovoluje rozpomenout se na podivně vyřčená slova, jejichž význam ztrácí se s počtem prospaného času, který snaží se umlčet. Bolest a rány necítí, nejsou, pláč ozývá se pouze v noci, neslyším, nevím, nebolí, jen oči vyděšené kočky sedící u postele říkají, že se něco děje. V ranních únicích vzpamatovávám se z naivních vzpomínek na minulost, marně hledám souhru, stejně vyřčené myšlenky i momenty myšlenkového propojení, které jsou dnes už minulostí, cítím se hloupě.Celé tělo pomačkané bolestí cítí se zahanbené za poskytnutí se pro pouhou fyzickou formu. Oči bez slz, rty tak hrdě mlčící bez poslední snahy vyřknout slova vykoupila nemoc.Ten den rozhodla se klíč od duše uprášené vzít a za chlad a nechuť přemýšlet vzala a utopila v nicotě,tu noc onemocnělo tělo, samou hanebností a zatracením zařeklo se srdce, že nikdy nikomu neuvěří pouhá slova. Není-li lásky, nedostupná-li je duše,už nikdy nebude bolesti.

Příliš krátké dny převrací se v rok, který sečetl naše vzájemné úskoky a vyhýbavé manévry odkrýt na prázdném stole karty, o jejichž hodnotách okolní svět nemá ani potuchy. V obrazech minulosti vzpomínám si na příliš dlouhé dny i týdny odchodů ve kterých dělila nás pramalá vzálenost, duše má nestýskala si po obejmutí, nestrádala samotou, zůstávala stále v blízkosti Tvé, ač jsi ji odháněl chybami i jinými ženami. Nespočetně krát jsem v myšlenkách odháněla strach, hledala balanc mezi doufající čistou láskou do konce společných dní a intenzivě trávených společných chvil vpisujících se do vzpomínek silně, tak silně že Tvé teplo a citlivost péče doznívala ve mě i několik dní po Tvém odchodu. Tisíckrát jsem cítila strach ze ztráty vlastní identity a zásad, za které rvala jsem se 24 let svého života pro silnou víru v ně a nechuť je pro cokoliv opustit, protože jejich ztráta ukázala by mi na venek příliš viditelnou špinavou společensky opěvovanou nepravdu, která zametla by s léty budovanou iluzí, pro kterou dýchám a otevírám oči ráno co ráno. Víra v čistotu lásky nikdy nepohltí a nezmění žádná bludička, která po získání opět lační, hledá a opět ztrácí,nedokáže ubránit se chtění, sálá žádostivostí a opět bloudí. Těžko obejmout a naplnit něčí duši, která neustále strádá, chřadne cítí-li se přeplněna, vzdaluje se a vrací, bojuje znovu a znovu. Nikdy nelze uchránit své vlastní srdce před bolestivostí ran zjištění, jediná jistota prožitků znamená postavit se čelem k vlastnímu strachu, který každý den vystavuje nás risku z ran. Nevědění a nejistotu nikdy nenechat přelstít zvědavostí. A lásku, skutečnou, nikdy nezaměňovat s emočním uklouznutím, natož pokoušet se milovat pro jistotu a pocit nebýt sám, nedovolit být hloupě povrchní. Nikdy, ani pro poslední nádech vůně Tvé kůže nemít strach zůstat v samotě, do konce všeho stát na římse nejistoty, nebát se našlápnutí nataženou špičkou do prázdna. Nikdy a pro nikoho nezaprodat dlouho budované sny a iluze pro moment jistoty, která neexistuje. Raději tisíckrát věřit v těžce budované, než podlehnout slovům, která rozboří nám svět.

Černá kočka vysedávající na vystlaném parapetu polštáři čeká až příjde o pocit vázaného na slova "doma". Tíha sounáležitosti na místa, kde odžila si krásná a city přehlcená léta pohlcuje blízká budoucnost odčítající poslední hodiny, které se v závrati překlopí v minulost.Ztráta pevné půdy pod nohama zachraňuje hrdost a víra v jiné, nové cesty zítřků drží nad hladinou. Slzy proudící pod tíhou obrazů minulosti, které již dávno opustil každý blízký sdílející pohodu a kouzlo bezpečí připomínají skutečnost, že na opuštění staré a potápějící se lodi je již čas i pro nás. Neustálé otáčení se za minulostí tíží každou minutu více a více, pocit neskutečné prázdnoty a opuštění zahlcuje každou vzpomínkou. Svoboda a samota jsou výmluvným gestem pro naše nitro, tříští-li však nás vnitřní bol a strach tak jako tisíckrát předtím zůstáváme v samotě na svou vlastní niterní válku bez pomoci. Stačilo by jediné obejmutí, jediná noc, jediný moment blízkosti, aby člověčí strach z blízké neznámé budoucnosti smetl pocit, že samota není tak silná, jak zdá se. Na některé momenty býváme opuštěni, aby sílil pocit samostatnosti a chuti vypomoci si sám. Zatni zuby a táhni černá kočko, nikdo jiný to za Tebe neudělá.

Ztráty vzpomínek

Tolikrát zmíněný strach ze zapomění začal útočit a jistota ze známého pocitu,
začíná se měnit v nenasytný záchvat posbírat úlomky všech zbytků vzpomínek,
známosti vůně sečené trávy, dávno vyčpělé vůně trámů a vyšisovaných tapet pokroucených stářím a sílou slunce pražícího do pokoje.
Útržky tónů starého smíchu i nespočetněkrát opakovaná slova znějí mi v hlavě,příšerně bolestným děsem budících mě ze snů.
Zoufalá snaha nanosit vzpomínky na hromádku a namačkat je pod sebe ve snaze chránit je před časem, který rozkládá jejich vlákna na prach je žalostně drtící a hloupý.
Výčitky z postupného zapomínání mísí se se záblesky vzpomínek na výraz Tvých očí, odraážející jiskry radosti z výhry dětských stolních her.
Pohledy na zpustlou zahradu ničí mě pocitem opuštění, jen vzpomínky promítají se na začínajíce zelený trávník obrazy minulosti, které již nikdy nevrátí se zpět.
Fotky hezkých momentů vrývají se bolestně do srdce s výčitkou hloupé samozřejmosti,
do kterých vkrádá se pocit viny za zkažené momenty malicherností hádek a nesouhlasů z trucu. Málo přožité momenty společných let tříští se v odpovědnosti za vlastní ochabování a ztrátě vzpomínek a stesku.
Přichází smíření se, zvláště bolestný pocit dalšího neznáma a tisíce otázek co příjde s časem. Nenahraditelnost ukládá se do lidských myšlenek navěky,
jen vzpomínky chátrají, snad strach o jejich hodnoty nutí je chytat jako vodu do dlaní a strachy si je mačkat k srdci, ve víře si je sobecky uchránit jen pro sebe.
Děsivá hrůza ze zapomnění nahradila strach z dávno odpuštěných ztrát.Znovu odcházíš..

Requiem for a dream

Smršť, tříštivá bolest hlavy z tisíce myšlenek valící se na lidskou víru v jeden okamžik, po níž zůstává nespočet střepů z lidské důstojnosti, lepkavé bezmoci a starého známého strachu,ne z neúspěchu, ale z bezmoci změnit.
Jako domino efekt, budovatelské dispozice v člověku hroutí se jedna kostka za druhou, tím, že sebe samé sráží hluboko, tak nízko, ztrácí se hluboká postata bytí, doufání, že existuje čistota, ve kterou i s pošpiněnou duší minulosti věříte.
Ztráta nalezeného Stromu Života, jeho chvalozpěvů vědění, je rázem otupující ránou pro obyčejnou lidskou víru, silnou, tak silnou,
že žalostný pláč a odholání bojovat proti lpění s nevědomostí proti čemu stojíte hýbe s vlastním přesvědčením, intuicí a pevně zakořeněným strachem.
Uvnitř těla rozpoutala se válka, v myšlenkách sršť milionu otázek na které netřeba znát odpovědi, vlastních výčitek, cupovaného svědomí na cáry a odhodlání pálit mosty, na které zároveň se ohlížíme zpět.
Prolínající se znovunalezená síla v nás přemlouvá neopouštět, setrvat, pevně stát,
lidské nitro dokáže odolat známé bolesti, dokáže ji zasunout do zásuvky a zavřít ji, obzvlášť pokud někdy někdo předtím zvedal nás z prachu na hlavní třídě, když nebylo odhodlání znovu vstát. Setrvávající stav, není pouhým strašákem, může se stát poslední ránou před uzavřením vlastního nitra do velké skleněné nádoby, na kterou nikdo, nikdy ruce již nevztáhne..

Zeď nepřelezeš

Vzácný čas pospíchá kupředu, dny závratně převrací se v měsíce, snad snaží se zmást linoucím se pocitem pohlazení souhry.
Do vyšetřených momentů sounáležitosti, začínají se plížit trhinky neporozumění.
V běžnosti života člověk vzal by náplast, zalepil by počínající díru ulepenou sladkou frází a navázal v pokračování příběhu, nyní ne.
Minulost chladným ostřím tisíckrát zaseknutá do citelnosti a vnímání donutí k pochybnosti, váhá a vyčkává zda skládanka z křehkých sklíček přestane se lámat.
Chybovačnost nutí vracet se tolikrát zpět,hledat příčinu a v ostražitosti mnohokrát se ohlížet, vážit a vytvářet varianty bez bolesti.
Poučení nutí kasat si rukávy v připravení k obhajobě, k boji, netřeba.
Včasné šlápnutí na brzdu v posledních momentech zachraňuje balanc důvěry, času,který tváří se že ho bylo ještě příliš málo, před nepochopitelným únikem před ránou. Neporozumění nepřechází ve válku o pravdu, něžně přitáhne za rukáv, tím zvýší svou hodnotu,znovu a znovu.
Drobné ranky samozřejmě přichází se zpátečnictvím a na pohled malou radostí ze skutků, jen hojí se snáze než kdykoliv předtím,
pouhá nekonečná paměť sbírá je, nenechává plynout.
Malé přešlapy prostě nenechá projít,protože laťka je nastavena příliš vysoko.
Váhavost a neúmění vysovit pocity čas od času vhodí všechnu souhru do ledové řeky,
zchřadne, vrací se do života tepů pomalu, váhavě.
Tehdy už neočekává, jen jediné myšlenky čekají.
Čekají na vyvození závěru, který jistě s časem doběhne, jen nedoběhne chytřejší,
kteří ve své vlastní volbě stavějí zeď v jednoduchosti před sebou, v obraně před druhým, před zmateností z toho, co by mohlo přijít a nebo v opaku vědí,že nemůže přijít.
Nejsou pravidla, nepotřebujeme je, taková je doměnka.
Pravda na váhách však říká, že někdo vlastní pravidla v tajnosti si nastavil,
nekomplikuji, stále cítím, jen život naučil mlčenlivosti a trpělivosti neočekávat, že přelézt zeď bude snadné.