Nadechni se prachu z hlavní ulice, možná je to dnes naposledy, pokus se zamyslet, možná už zítra nebudeš mít tu možnost, zastav se teď hned, než Tvé srdce řekne dost a stopne Tvůj čas samo.
Zavři oschlá víčka očí, ať vidíš temnotu, která na Tebe čeká s otevřenou náručí, kousni se do rtu, ať víš, jak chutná krev, která ztuhne Ti v žilách.
Postav se na trať a čekej na černý vlak, do kterého si sám nastoupil. Padni na kolena a pros za odpuštění, protože každý Tvůj čas znásobil se, každý dech sečetl se.
Až dojde Ti i ten poslední nádech, až Tvé srdce vypne, až zničíš své tělo a duše zčerná, zpopelní, až oči po mámě zavřou se navždy, až tátova hrdost v Tobě ztichne, až ruce Ti ztěžknou,kolena se podlomí, až vyblednou Tvé pihy a tělo se přestane bránit, až tehdy nejspíš pochopíš,že provaz, který jsi si na krku dobrovolně utáhl bolí, bolí, ale už nepovolí.
